Loni jsme si s Jittt v létě vyrazili na vandr do Brd. Nachodili jsme desítky kilometrů po lese a líbilo se nám to, ale když jsme začali uvažovat o tom, kam vyrazit letos, řekli jsme si, že vybereme něco kratšího. Využili jsme svátků na začátku července, abychom se vyhnuli víkendových davům (a vyšlo to). Hledal jsem na internetech a našel jsem snadný třídenní trek v rakouských horách Totes Gebirge. Denní trasy vycházely kolem 10 km, tak jsme to zkusili. Vzdálenosti odpovídaly, ale pokud byste to někdo chtěl zkusit taky, je asi slušné upozornit, že to bylo spojené s trochu většími výškovými rozdíly, než na jaké máme dimenzované nohy. Hned první den jsme se museli vlastními silami dostat z parkoviště v nadmořské výšce 591 m k chatě Pühringer Hütte ve výšce 1639 m. Nějak jsme to s našimi třídenními bágly vylezli, ale na kochání se nádhernými horami nám přitom moc sil nezbývalo. Vynahradili jsme si to nahoře na chatě, kde to bylo fajn. Obsluha byla příjemná a ochotná, ostatní návštěvníci taky, pivo i polévky výborné, byli jsme tam spokojeni. Spali jsme v hromadném "matrazenlager", ale měli jsme ho sami pro sebe a ještě jsme zjistili, že v jednom rohu místnosti je příjemně hřející komín, u kterého jsme si do rána stihli usušit všechno propocené oblečení (a že ho bylo). Druhý den jsme měli jít oddechovku po hřebenu, což nakonec znamenalo za den vystoupat 800 m a sestoupat asi 700. Naučili jsme se přitom hledat cestu mezi kameny a chodit po tajících sněhových polích, ale výhledy do hor okolo stály za to. Další chata - Welser Hütte - byla taky fajn. Zase jsme měli hromadnou noclehárnu sami pro sebe, tentokrát bez komínu, ale to jsme jim odpustili. Poslední den už jsme "jen" sestupovali dolů - necelých 1100 výškových metrů. Docela jsme měli obavu, co na to budou říkat kolena, ale kolena neříkala nic a poslušně sloužila. Že se nemáme koukat dolů ze srázu, to už jsme uměli, že se máme držet každého lana, které potkáme, to taky a že se nemáme klouzat v suťovišti, jsme pochopili hned. Šťastně jsme se dolů do údolí dostali a kdyby se nám cestou neposmíval drzý kamzík, bylo by to úplně bez chyby. Dole jsme se rozhodli, že zbývajících 12 km k autu se nám po asfaltce nechce šlapat, tak jsme si velkopansky nechali zavolat místní horský taxík a zbytek cesty se nechali odvézt.

Hory to jsou krásné, prošli jsme jich jen kousek a moc se nám to líbilo, ale mám takový pocit, že příště to budou zase spíš ty Brdy ;-)

Nuny a Petří sice měli své kulaté narozeniny už v zimě, ale doba tehdy nepřála společenským akcím, proto bylo decentní setkání s oslavenci odloženo až na začátek června. Výhodou bylo rozhodně lepší počasí a i víc možností volnočasových aktivit - grilováním počínaje a taháním větví z lesa nekonče. Sice tam s námi byli nějací hulváti, ale s těmi jsme se vypořádali jako zamlada a i džiny vypuštěné z láhví se podařilo zpacifikovat. No a aby radosti nebylo dosti, přijeli i čerství novomanželé  - ale o tom až příště.